"Memorandum nemeckých teológov je druh teologického stalinizmu," hovorí v rozhovore pre rakúsky magazín Kath.net novinár Peter Seewald, autor troch kníh rozhovorov s pápežom Benediktom XVI. Prinášame vám jeho český preklad.

Pane Seewalde, jak se díváte na diskusi o celibátu v Memorandu teologů?
Všichni zápasíme o správnou cestu. Církev nemůže zůstat taková, jaká je. Jde o očištění, o renesanci hodnot, o výraznější profil, o umístnění církve v moderní době - koneckonců o úkol, o nabídku učinit křesťanství v této dramatické situaci zřetelnější a tím zachránit lidi. Memorandum však jde opačným směrem.

Proč?
Zde je koncentrovaná akce neoliberárních sil, které kují pikle, aby vynucovaly přestavbu, která by okradla katolickou církev o její podstatu a tím o jejího ducha a její silu. Na konci pak stojí všesvětová církev, v níž měřítkem všech věcí není Bůh, ani evangelium, nýbrž nezávislý člen obce, usměrňovaný velekněžími ducha doby.
Jak řekl apoštol Pavel: „Přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši, odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím“ (2 Tim 4,3).

Inciátoři Memoranda tvrdí, že tím zasáhli nerv?
To lze říci. Nerv milionů věřících, kteří už mají plné zuby této diskuse, kterou jsme už nesčetně let trpělivě snášeli. Chtějí „vyvést církev z jejího ochromujícího zaměstnávání se sama sebou“, zní tam s krokodýlímy slzami v očích. Absolutně pomatené. Jsou to totiž tyto skupiny, které právě ono „zaměstnávání se samy sebou" vypěstily v manii a tím už 25 let zabraňují, aby se církev v Německu zabývala opravdovými problémy. Žasnu nad nepoctivostí diskuse, nad zkreslenými argumenty, nad rozsahem demagogie, která je tu používána. Tato kampaň má možná také účinek mobilizace a solidarizace věrných církvi, s nímž iniciátoři nepočítali.

Kdo seje vítr, sklidí bouři.

Co se skrývá za Memorandem?
To není povstání mladých, nýbrž vzpoura v domově důchodců. Teologický establishment se páruje s tak charizmatickými politiky jako je Althaus a Schavan. Jako frontový velitel president parlamentu Lammert, který zve papeže k sobě, aby mu pak přetáhl mitru přes uši. Jak podlá hra. Nelze ani zapomínat na ony agitátory, kteří už dávno ztratili dovolení učit (veniam docendi), protože už léta nenechali nic, co by nevyzkoušeli, aby udělali z Božího Syna velitele lupičů. Zde jsou ti praví zpátečníci. Nevedou do budoucnosti, a sami nemají žádnou budoucnost. Nebudou se ani zelenat, ani někdy kvést. Mohou kolem sebe shromáždit funkcionáře, ale nikdy nemohou nadchnou masy, a už vůbec ne mladé. Jako shnilé větve mohou ještě napáchat škody, když spadnou ze stromu.

Vy se ale docela pěkně rozčilujete.
Je to opravdu podlá hra. A úděsně smutná, když si ještě i kardinál Lehmann myslí, že se musí stydět za statečného kardinála Brandmüllera, který věcem dává jejich jméno. Nyní jsou vyzýváni teologové, kteří ještě stojí na půdě katolické ústavy. Nyní jsou také vyzýváni novináři, kteří mají smysl pro pravdu a spravedlnost. A kteří se také ukazují. To je radostné na této události.
Nyní jsou především němečtí biskupové vyzýváni. Musí udělat jasno - církev není tam, kde jsou protipapežové v médiích; není tam, kde jsou političtí stratégové a chladnokrevní manipulátoři; nýbrž církev je tam, kde jsou modlící se lidé, kde je Maria, kde je Petr, kde je Ježíš, který nám dal slovo: "Ty jsi Petr a na této skále zbuduji svou církev.“ Nemluvil o tom, aby se stavělo na písku.

Co říká k této kampani Svatý Otec?
To si lze docela dobře představit. Vždyť ví, že největší útoky na církev pocházejí ze samé církve. V lednu 2009 to byla aféra s Piovým bratrstvem. V lednu 2010 zveřejnění hrozných zneužití skrze padlé kněze. V lednu 2011 nyni ohřátá ofensiva teologů proti podstatné známce Katolické církve, kterou ji chtějí zranit v tom nejvnitřnějším. Dobře si to pamatujte: ne všechni kritikové celibátu jsou nepřáteli církve. Celibát není žádné dogma. Žádné jiné pravidlo také nebylo tak intenzivně vystaveno zkouškám.
Jako mladý teolog prosvěcoval tuto otázku také nynější papež. Mluvili jsme o tom v našich knihách rozhovorů velmi důkladně. Benedikt XVI. ne naposled na počátku svého pontifikátu učinil z celibátu téma a nechal o tom rozhodnout světovou církev. Výsledek: existuje převážné množství argumentů pro celibát a nikoliv proti. To vědí také protivníci a to je také dělá tím zuřivějšími.

O celibátu se tedy nesmí diskutovat?
Ale ano. Ale ne vždycky a při každé příležitosti. Snad by se měla celá otázka znovu projednat za deset let. Ale nyní je rozhodnuta. Tečka. A to znamená přijmout to. K dobru církve. Nemůžeme jak pacienti postižení Alzheimerovou nemocí neustále klást tutéž otázku. To by bylo, jako kdyby SPD (soc.-dem. strana Německa, pozn. prekl.) bez přestání mluvila o nejmenší výplatě, když už dávno existují jednoznačná stranická rozhodnutí. Kdo dnes tvrdošíjně proti tomu namítá, je objektivně rozvraceč. Zahrává si vědomě s jednotou světové církve - ve prospěch cesty, pro kterou není ani přesvědčivý obhájce, ani většina.
Za tohoto papeže nedojde definitivně k žádnému oslabení. „Celibát,“ jak říká papež, „je veliké znamení víry, přítomnosti Boha ve světě.“ Bylo by to naprosté bláznovství, zřeknout se jej v době tak vzdálené Bohu, která potřebuje takové znamení.
Ostatně nikdo se neptá samých „postižených“ 400.000 kněží a statisíců řeholníků a řeholnic, kteří v bezvýhradném následování Krista konají obdivuhodnou práci. Již řeč o „celibátu z donucení“ je zavádějící a urážlivá. Ukazuje na neschopnost vážit si a mít úctu k cenným ba svatým „evangelijním radám“ – čistotě, chudobě, poslušnosti – a k lidem, kteří mají zvláštní povolání. Nikdo nemusí být knězem. Nikdo nemusí být požárníkem. Ale když je opravdu povolán, nebude mít strach ani z ohně, ani z vody.

Řekl jste, že argumentace takzvaných kritiků je nepoctivá?
Memorandum není pouze nepoctivé, ale je intelektuálně na nejnižší úrovni a klame veřejnost. Již počátek je pochybný. Zde je něco nazýváno reformou, co není vůbec žádná reforma. Je to tak trochu jako kdyby se požadovalo ubrousit Eifelovku, protože už není podle módy. A pak při odmítnutí této reformy mluvit posměšně o „přehradě pro reformy“. Nebo jakoby se požadovalo od FC Bayern, aby se zřekla svých nejlepších hráčů ve prospěch reformy spolku, který by konečně udělal místo amatérům.
Podívejme se na některé arumenty:
- „Krize církve“: Tito lidé dobře vědí, že za ni nenese odpověnost celibát, nýbrž krátce řečeno, dramatický úpadek víry.
- „Nedostetk kněží“: Ve vztahu k číslu ještě aktivních návštěvníků mše svaté, je více kněží než dříve. Církev jako celek má v některých částech světa dokonce přebytek kněží. Příčinou spojování obcí, farností je v první řadě finanční problém. Více kněží by se v době, kdy stále více míst je odstraňováno a kostely zavírány, nedalo zaplatit.
- „Přitažlivost a časovost“ (aby odpovídala této době): církev, která se zřekne celibátu, světí ženy, která nezná světce atd., se nemusí vynalézat. Už dávno existuje. A vlastně by EKD (Evangelická církev Německa) měla uplaňovat své pravo copyrightu proti napodobitelům. Jenom ale: tento model, s odpuštěním, není nějakým úspěšným vzorem. Od roku 1950 ztrácí EKD více členů než katolická církev. Byla početně vždycky silnější. Dnes už není. A kupodivu to nikoho nenaplňuje obavami.

Memorandum argumentuje dokonce i případy zneužívání. Absolutně nehorázné. Tato domnělá řetěz příčin – katolická sexuální morálka plus celibát rovná se zneužívání, byl vytažen těmi, kteří nenávidí církev hned první den, kdy byly zveřejněny zprávy o hrozných skandálech. Velmi rychle se ale zhroutil, když byly oznámeny stovky a tisíce případů zneužití také v nekatolických zařízeních, jako v Odenwaldschule. Kdo tento řetězec dnes znovu vytahuje z bedny, dělá se pouze nevěrohodným a ukazuje své demagogické záměry.
Stejně neslýchané je, když představený jezuitů zuří nyní proti katolické „sexuální morálce“, jako by byl vinen Vatikán a ne oni sami za neuvěřitelné prasečiny, které spáchali v jejich domech kněží, kteří zradili své povolání.

„Kritikové“ to ale vidí jinak.
Ano. „Reformátoři“ mají například stále v ústech Druhý vatikánský koncil (který mluvil o „ctihodné tradici kněžského celibátu“), avšak oni jej chtějí přijmout jen potud, pokud se jim to hodí do krámu. Nechovají se koneckonců jinak, než schizmatičtí biskupové reakčního Piova bratrstva. Oba se překonávají v dětinské vzpouře a vulgárnostech proti papeži.
Útočné prosazení určitých teologických článků víry v minulých letech téměř umlčelo mnoho těch, kteří zůstali věrni evangeliu. Pozorujeme pokus jedné menšiny diktovat většině - těm, kteří dnes ještě chodí do kostela, kteří důstojně slaví eucharistii a pro které zbožnost není jakési pradávné slovo. Tento diktát je jeden druh teologického stalinismu.

Proč znovu přichází na stůl debata o celibátu?
Cíti se zřejmě provokováni. Rok 2011 je rokem „moci papeže“. V březnu bude vydána jeho nová kniha o Ježíši, v květnu pak mega-událost blahořečení Jana Pavla II., v srpnu Světový den mládeže v Madridu také s miliony lidí, v září návštěva Německa. K tomu byla právě Benediktova kniha rozhovorů „Světlo světa“ na celém světě žádána, milionkrát. Papež na seznamu bestsellerů - to moc bolí.
Jak již bylo řečeno, výměna názorů, i ostrá, je důležitá. A ne všichni teologové, kteří podepsali toto zahanbující memorandum, prohloubili výzvu Hanse Künga, který v dubnu 2010 volal po otevřeném odporu proti papeži. Aspoň doufám. Znám velkolepé profesory, kteří jako katolíci autenticky zůstali v následování Krista a jsou pro nesčetné katolíky nenahraditelní duchovní průvodci. Avšak pak jsou také teologičtí ješitníci, šosáci a chvastnouni, kteří šveholí do každého mikrofonu, který je jim nastaven, nové předsedkyně ženských kroužků, které háčkují apartní „papíry podnětů“ – protože přece růženec a adorace jsou tak strašně staromódní – a koneckonců jsou to vlci v rouše beránčím, praví „Hardliner“, kteří nemohou snést, že je církev katolická. Jako typičtí osmašedestátníci mají problém s autoritou – pokud to není jejich vlastní.

Jaké je vlastně oprávnění těchto skupin?
Ano, na to se musí člověk ptát. Na celý život zajištěná univerzitní katedra, na které za knížecí plat smějí rozsévat rozepře a pochyby? Nebo si vezmou praporky demonstrantů volného času, kteří se vynoří se svými tranparenty, jakmile se objeví nějaký biskup? Neexistuje žádná družina hodná zmínky. Nedokázali za dvacet let vyrazit ze svého sektářského bytí. Přesto se nazývají ve schizofrenickém absolutním nároku „Wir sind Kirche“ (My jsme církev). Co to je? Ztráta skutečnosti? Fantazie o všemohoucnosti? Bylo někdy slyšet, že se někdo vyslovil o velkém a dobrém a jedinečném, co se dá najít v Katolické církvi a jejích tradicích?

Ale oni platí za moderní.
Dnes moderní znamená něco jiného. Je snad zoufale studené náboženství profesorů 70 let opravdu moderní? Nebo není snad spíš moderní to klasické: znovu si uvědomit své kořeny, originální, jádrovou příslušnost, pověření. Opravdu pokrokové je to, co ukazuje do budoucnosti. Recepty nábožensko-pedagogického údobí to nejsou. Memorandum smrdí plesnivinou zaprášených talárů. Ptám se, zda tyto skupiny někdy přivedly do církve jediného člověka – jako protiváhu k těm statisícům, které odehnali z církve. Jaké plody by mohli sklízet? Jejich posluchárny zejí prázdnotou. Nenesou sebou – a to je právě rozdíl ve srovnání s papežem Ratzingerem - oheň, nýbrž popel. Tím náramně připomínají sůl země, která ztratila chuť. Ježíš kladl otázku: "Když sůl ztratí chuť, čím bude osolena?“ Vlastně vůbec ničím. Už není k ničemu, leč k vyhození.
Vezměme akci německých profesorů proti Janu Pavli II. v tzv. Kolínském prohlášení z roku 1989. Vytýkalo se Wojtylovi, že má autoritativní styl vedení, zpátečnictví a co mu ještě všechno nevyčítali. Že je hrobařem církve. No, ovšem, tohoto hrobaře doprovázely ke hrobu miliony opravdu zarmoucených lidí. Kolik jich bude následovat tyto profesory? Jan Pavel II. dal novou sílu církvi právě svým pevným postojem a svou ochotou trpět. Jeho odpůrci se naopak jen snaží vylámat tuto skálu kus po kuse.

Memorandum nachází souhlas ústředního výboru německých katolíků.
Koho to udivuje? Ale také zde platí: jaké oprávnění má ještě dnes takový ústřední výbor, v němž tráví odstavení politici svůj volný čas seniorů, aby se na stará kolena ukazovali obzvláště mladí a „otevření“. Jako katoličtí funkcionáři jsou odděleni od věřícího lidu, jako byl kdysi ústřední výbor komunistické strany v NDR.
Jedno je jisté: tato stále se v kruhu pohybující diskuse zablokovala na celá desetiletí pravý pokrok. Zamaskovala opravdové problémy. Setrvává v paličaté argumentaci, která neklíčí. Operuje měřítky, která stojí zasádně proti ústavě a podstatě církve. Je to skandál, když pak Dr. Hans Langendörfer, SJ, sekretář Německé biskupské konference, Memorandum označuje za „nevyhnutný krok“. Snad mínil „zboření“ (zde je použito slovní hříčky „Aufbruch – Abbruch", pozn. prekl.). Staví se dokonce nad biskupy a žádá jako „tahač šňůrek“ proti Římu, že němečtí biskupové musí nyní laskavě „vypracovat návrhy, které snad budou podnětné a povedou dál“. A takový člověk je v této pozici neúnosný. Biskupská konference by zde měla konečně vyvodit důsledky.

Co by řekl k této debate Pán Ježíš?
To nevím. Asi by doporučil zpytování svědomí. Snad bdělost a odpor věrných, důvěru v odkaz a pověření, které dal. Neházejte svaté psům, varoval. Každopádně by od znalců Písma požadoval, aby hlásali Boží slovo a Kristovu církev. Nic ho tak nerozpálilo hněvem, jako selhání učitelů Písma a ustanovených pastýřů. To byl pak důvod k Božímu zásahu, že přišel Boží Syn.

Bude ten spor ještě tvrdší?
Toho se lze obávat. Na otázce celibátu jako na rozhodném znamení pro katolicitu (pro to, co je katolické) bude probíhat rozlišující linie. Co se zastává – a co se nezastává. A lze jen radit: důvěřuj!, pozoruj, komu! Kdo má opravdu charisma? Kdo je opravdu poctivý? Kdo stojí na půdě evangelia? Kdo je s touto katolickou, apoštolskou, svatou církví – a kdo je proti ní? Význam papežství bude v takových časech ještě větší. Návštěva Benedikta XVI. v jeho vlasti je z tohoto hlediska také jedna důležitá prověrka. Bude lze velmi dobře poznat, kdo kde stojí.
Jedno je dúležité si uvědomit: nevytvořil právě také celibát velkolepé kněžské postavy a řeholníky, jaké nejsou v žádném společenství víry? Jako Dona Boska, jako Edith Stein, jako Karola Wojtylu.
Vždycky existovali lidé, kteří pocházeli z hluboké víry církve, kteří církev zachránili, svatí jako František z Assisi, jako Bernard, jako Matka Tereza, a žádní takzvaní „Vordenker“ ("průkopníci myšlenek") ze vzdělávacího katolicismu, kteří nechtějí přemýšlet.
Sigrid Grabner nedávno citovala ve Vatikánském magazinu odpověď Matky Terezy na otázku jednoho novináře: „Co se musí v církvi změnit?“. Vždyť je to někdy náramně prosté: „Vy i já,“ odpověděla Matka Tereza, „Vy i já.“

Děkujeme za interview!

Z rakúskeho originálu Wer Wind sät, wird Sturm ernten preložil Josef Koláček, SJ. Publikované s dovolením kath.net. Ilustračné foto: theo-magazin.de, dici.org.